Hlodá to ve mně už pěkně dlouho, jestli sem zrovna o tomhle mám psát. Protože to zřejmě nikdo nepochopí a už vůbec to nikomu nepřijde vtipné. Ale kvůli Nazgúlovi... dobře.

"Škola princů" je totiž pohádka (tedy filmová). A k tomu česká a poměrně dost nová (r. 2010). Hned dva důvody + název, kvůli kterým bych si něco takového nejspíš dobrovolně nepustila. Někde v popisu filmu jsem pak dokonce četla, že je romantická a vtipná, a tím bych skončila. :-)

Kdo mě aspoň trochu znáte, nejspíš už jste přišli na to, že většinou nejsem schopná se dívat na komedie. Prostě mi tenhle typ zábavy nesedne a sama si takový filmy nepouštím. Naopak možná víte, že se válím smíchy před jistými animáky, jejichž humor je určen hlavně dětem. Kung-fu Panda, Monster House, Já padouch... to je legenda. :-)

Nazgúl dosvědčí, že u jistých scén Školy princů fakt řvu smíchy a dokonce si čas od času ty scény pouštíme pořád dokola. (Nazgúl řve smíchy taky...)

Venku chumelí a vločky víří kolem pouličních lamp, sedím tu v tlustém svetru a užívám si to; není lepší příležitost vzpomínat, jak jsem kdysi dávno vyjela na návštěvu do Hůrky...

Zjistila jsem, že většina článků, které se tu od začátku září objevily, si buď jen hrají se slovy, obrazy a atmosférou nebo sdílejí hobití novinky. Vůbec nevím, co s tím. Všechny věci, které jsem dřív psala, jsou už moc osobní. A na nic jiného nedeníkového prostě nemůžu přijít, ať se snažím, jak chci.

Knížky... všechny už jsou moc osobní a nemůžu na ně napsat objektivní recenzi. (Vlastně můžu, ale nechci) A pak jsou knížky, které jsou zase zoufale neosobní... jako třeba antické komedie. :-)

Filmy - naposled jsem (dneska) viděla Dobu ledovou I. Jinak filmy spíš nestíhám nebo se dívám na ty staré dobré. A Vraždy v Midsomeru.

A jsem pořád ještě na gymnáziu. Půl roku. Je to zvláštní a po většinu času z toho mám upřímnou radost. Rozdíl, (srovnávám se ZŠ) který je tak propastný, že nedohlédnu na dno, je toto: baví mě to. Baví mě chemie, ačkoli mi zrovna dvakrát nejde. A pamatuju si z ní víc než z předmětů, které by mi teoreticky jít mohly (třeba ZSV). Víte, opravdu před svým profesorem smekám, protože dokázat něco takového za hlubokou poklonu fakt stojí. Zjistila jsem, že na té tisíckrát omílané větě "učíš se přece pro sebe, ne pro známky", asi doopravdy něco bude. :-) A tak jsem pořád ještě naprosto nadšená pro češtinu, angličtinu, dějepis a biologii. Už to zašlo tak daleko, že jsem si včera po hodině češtiny před profesorkou povzdechla, že bych ale chtěla být taky zkoušená, protože nemám komu vykládat svoje postřehy z Médey... (u ní zkoušení skutečně probíhá stylem, že před ní člověk sedí a povídá si s ní)

Už to zašlo tak daleko, že jsem se včera čtyři hodiny učila dějepis (tj, dělala si výpisky ze sedmistránkových výpisků svého profesora, hledala na netu, četla v učebnici, vypisovala z učebnice a sešitu a dávala to dohromady - ale nakonec jsem dostala jedničku:)) a den předtím se mi zdál nesmírně živý sen, že jsem zkoušená a vykládám cosi o stavbě a funkci zikkuratů a Ištařině bráně. Ale stejně mě to baví. Asi jsem si lepší školu přát nemohla. :-)

A byla jsem na Tolkienconu a slyšela Laega!

na křídlech zářivých. Nerada slavím začátek nového roku. Popravdě řečeno, kdyby se byl přešel jako každý jiný den, vůbec by mi to nevadilo. Možná bych si sedla u krbu a vzpomněla si na všechny ty krásný věci, co se staly. Podívala bych se na hvězdy, trošku vzdychla a šla spát.

Nu, sousedi ovšem uspořádali pařbu takového rázu, že se mi pod nohama občas chvěla podlaha (a potvrdilo se, co už jednou prohlásila jedna taková duše - že všechny písničky o Klárách jsou strašně otravný a hloupý - aspoň z těch mně známých). Na druhou stranu byli potom sousedi velmi hodní a ochotní to po půlnoci vypnout. :-)

Ale stejně většinou bojuju s divně cizími pocity to ráno 1.1., když se probudím a přitom tak strašně nechci. Pořád to jsem já, od včerejška se toho zase tolik nezměnilo, nic nebudu plánovat a nechci dělat žádná velká rozhodnutí (rozumějte, to ráno:)), večer si zase pustím Když padá sníh a podívám se na hvězdy a budu ráda, že nejsem na tomhle světě sama.

Pěkně se k tomu tahle písnička hodí. Snad neplácám hlouposti, je pozdě a hlavou se mi honí nějaké profáze a anafáze a trocha meiózy, Antigoné a pořád nevím, jestli mám Kreonta spíš ráda nebo ne. A jaké to asi je snažit se udržet na prázdném sudu, když prcháte ze sklepů elfího krále. :-)

Mám takovou jednu strašně hodnou, tvořivou kamarádku, co se vdala za Pána Ježíše (mají se spolu moc hezky:-)... připravila letos (nejenom mně) krásnou chvilku s tímhle videem. Tak máte-li tři volné minuty a aspoň trochu rychlý internet, zkuste si to pustit. Pokudmožno i se zvukem. :-)

A přidávám písničku, která mě provází už pár dnů a jsem z celá dojatá, ačkoli je to napůl hrozný kýč. :-) Slyšela jsem ji na jednom krásném místě, hrála ji jedna krásná duše... Ynka možná ví.

Doma voní maminčina zelňačka, cukroví a venku to vypadá na pořádný déšť... :-) Tak je mi taky krásně. Všechno je kouzelné. Třeba to, že se můžu stát sněhovou vločkou, a že mi někdo daroval sbírku básní. Někdo mi daroval úsměv a jsem za to moc ráda.

Co bych vám na to měla povědět. Nekontrolovatelně jsem se tu nad tím rozesmála a jsem z toho celá udojímaná. Tak si to moc krásně vychutnejte... Jak jsem bála těch trpaslíků a vůbec, teď to vypadá perfektně.

Tak si představte, že jsem se byla minulou neděli podívat na koncert Asonance. Bylo to fakt překvapení a o to pěknější, že jsem se ani nestihla moc těšit nebo o tom přemýšlet, takže všechno plynulo docela přirozeně... tak je to nejlepší. Navíc jsem je neposlouchala už pár měsíců; oživila jsem si staré písničky a poprvé slyšela ty nové.

Nu, celé to začínalo večer, v jízdárně jednoho krásného zámku, která byla pro koncertní účely dokonalá. Seděli jsme až v té zadní části a stejně jsem viděla perfektně a bylo to nesmírně útulné, příjemně teplé prostředí plné poctivého dřeva, starých květinkových záclon v oknech, na maličkých stolečcích podél stěn byly překrásné věnce z jedlových větviček, jablka, oříšky a čajové svíčky, a když se pohnul vzduch, moc krásně to tam vonělo. Stačilo se jenom opřít do měkkého křesla a zaposlouchat se do vyprávěných příběhů.

Nikdy dřív jsem na koncertně Asonance nebyla, dokonce jsem ani neviděla žádné video z jejich vystoupení a tak jsem docela zírala. Všichni, kdo tam hráli a zpívali (na pódiu bylo asi 8 lidí) byli nesmírně šikovní (no fakt, jedna slečna hrála aspoň na 3 druhy fléten, včetně takové té maličké irské a zpívala a nebyla jediná), nesmírně milí (přinejmenším k sobě navzájem), měli z toho radost a úsměv prostě střídal úsměv.

Jsem moc ráda, že jsem tam byla. Poslechla jsem si úplně nové písničky z alba Království Keltů, jednu tak novou, že nemá ani nahrávku a je na melodii té Húg Air A´ Bhonnaid Mhor, co zpívá Julie Fowlis. Potěšilo mě, že hráli Dva havrany - od té doby si je zpívám a to je co říct; už je to týden. :-D Nechtějte mě potkat. Začínám být otravná.

Krom toho mnoho písniček prokládali adventními nebo vánočními (jedna byla irská koleda, zpívaná anglicky) a měli to velmi vkusné. Nic z toho jsem neznala.

Ach, abych se tu úplně nerozplynula... něco si poslechněte sami. Třeba to Království Keltů, to je krásný. Jinak se mám poslední dny tak strašně dobře (od včerejška a mnozí dokonce vědí proč), že se nemůžu dočkat školy, broukám si tam (já vám to říkala) a pletu si dva copy. Je neskutečný, co s váma udělá, když máte nablízku nějakou hodně milou a hodně vzácnou duši, která je schopná říct pár slov a vy jste udojímaní až hrůza.

Dneska jsem třikrát zmokla, neměla šálu, čepici, byla mi zima, takže teď mě bolí v krku a je mi tak nějak nemocně. Jdu se léčit. Příští týden nutně potřebuju být zdravá.

Proč mi to vždycky musí trvat měsíc, než si řeknu, že tu už asi fakt dlouho nic nebylo...? A přitom ty články píšu ráda. Ale to nic:) Aspoň bych vám mohla vyprávět, jak to u nás letos všecko je.

Můj volný čas se stále točí kolem chození do lesa, sledování filmů a plánování, co všechno udělám až... a poslední dobou ještě smutných nálad a řešení nejrůznějších věcí ve vlastním životě, ale to už tak bývá. O zbytek času se velmi úspěšně dělí škola a housle a to vlastně mluví za všechno.

Ale poslední roky jsem vám vytrvale psala, jakou jsme měli doma cestu pro větvičky a stromek a co o tom adventu vlastně děláme; letos to hlásím se zpožděním, ale přece.