Říjen 2011

Why God? Why?!

17. října 2011 v 22:16 | Clarett
Neboť už je mi zase krásně a mám náladu na psaní článků, musím se s vámi podělit o tenhle krásný, něžný příběh. Tak to zkuste chvilku vnímat. Nedávno mi došlo, co vlastně znamená, že "Bůh je můj štít". Myslela jsem na to, jak se vlastně štít používá - schytává ty tvrdé nejhorší rány, které byste asi mečem neodrazili tak snadno, aspoň si to tak představuju a pozorovala jsem, co dělal Petr, když v Princi Kaspianovi bojoval s Mirazem. Jestli si to jen trochu vybavujete, víte, o čem mluvím.

Naike lá mine voro himyuva...

13. října 2011 v 20:02 | Clarett |  Oblíbená hudba
"Tak přijel sám k branám Angbandu, zatroubil na roh, znovu udeřil do mosazných dveří a vyzval Morgotha, aby vyšel do boje muž proti muži. A Morgoth vyšel. (...) Nemohl nyní před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout; skály totiž zvučely pronikavou hudbou Fingolfinova rohu a jeho hlas doléhal ostře a čistě až do hlubin Angbandu."
To občas dává odvahu...

Studeno, sychravo

11. října 2011 v 16:15 | Clarett |  Já Clarett
Dneska mám krásnou náladu. Tak krásnou, jako už dlouho ne a Caddy ví proč. :-) Už jsem zase zdravá, od minulé středy chodím do školy = dopisuju testy a píšu nové, většinou se vrátím domů a tři hodiny v kuse si dělám výpisky a učím se, něco sním a jdu spát. Teď jsem zjistila, že sice stále vořu chemii, jak jen to jde, ale povedlo se mi dostat třikrát výbornou z češtiny, z těžkého testu a anotace, o které nikdo nevěděl, jak má být, a já ji psala pět minut ráno, než jsem šla na autobus. Byla na Silmarillion, mimochodem. :-)) Dneska nás pustili domů po první hodině, protože přestala téct voda. Jinak bych se vracela v pět. Já měla takovou radost! A mám pořád. Dodělala jsem si všecku práci, uvařila si dobrý oběd a dívala se na Water Horse (je to takový kouzelný příběh o lochneské příšeře:-)), pila čaj...
Tak tak teď zrovna žiju. Z gymplu jsem sice unavená, trochu vynervovaná a asi ještě chvíli budu, ale zvykám si rychleji, než bych jinak považovala za možné.

Mám radost z podzimního počasí. Nedávno jsem byla v lese, sice jen na hodinku, a to nestojí ani za řeč, ale bylo zrovna po dešti, navečer, obloha stále zatažená, ocelově šedá. Skrz stromy prosvítalo bledé matné světlo, které ale dává všemu takový prchavý, kouzelný nádech. Kapkám na mechu, tichému potůčku. Někde se drží mlha. Když jsem se vracela a nastupovala do auta, nad lesem se zrovna hnala úžasně temná mračna - bylo mi upřímně líto, že mě ten déšť nezastihl. Sotva jsme vyjeli, protrhlo se to... Nu, to jsou takové moje radostné chvilky.
Pak není nic nádhernějšího, než sedět večer v pokoji, kde se topí a nechat za praskajícím sklem hořet lampióny a tichounce si zpívat Krásný déšť. :-)
Jsem poetická duše a zasněná až hrůza. Celou dnešní cestu do školy jsem myslela na to, jaké by to asi bylo, kdybychom se s celým autobusem plným pospávajících, smutných obličejů dostali do Narnie. Projeli neviditelnými dveřmi a najednou byli na pláži pod Cair Paravelem. Co bych asi dělala? Ale věřila bych vůbec, že se skutečně stalo to, co myslím?