Leden 2012

Škola princů

27. ledna 2012 v 10:09 | Clarett
Hlodá to ve mně už pěkně dlouho, jestli sem zrovna o tomhle mám psát. Protože to zřejmě nikdo nepochopí a už vůbec to nikomu nepřijde vtipné. Ale kvůli Nazgúlovi... dobře.
"Škola princů" je totiž pohádka (tedy filmová). A k tomu česká a poměrně dost nová (r. 2010). Hned dva důvody + název, kvůli kterým bych si něco takového nejspíš dobrovolně nepustila. Někde v popisu filmu jsem pak dokonce četla, že je romantická a vtipná, a tím bych skončila. :-)
Kdo mě aspoň trochu znáte, nejspíš už jste přišli na to, že většinou nejsem schopná se dívat na komedie. Prostě mi tenhle typ zábavy nesedne a sama si takový filmy nepouštím. Naopak možná víte, že se válím smíchy před jistými animáky, jejichž humor je určen hlavně dětem. Kung-fu Panda, Monster House, Já padouch... to je legenda. :-)
Nazgúl dosvědčí, že u jistých scén Školy princů fakt řvu smíchy a dokonce si čas od času ty scény pouštíme pořád dokola. (Nazgúl řve smíchy taky...)

Vzpomínka na léto

24. ledna 2012 v 19:04 | Clarett
Venku chumelí a vločky víří kolem pouličních lamp, sedím tu v tlustém svetru a užívám si to; není lepší příležitost vzpomínat, jak jsem kdysi dávno vyjela na návštěvu do Hůrky...

půlroční pamětiny

18. ledna 2012 v 20:20 | Clarett
Zjistila jsem, že většina článků, které se tu od začátku září objevily, si buď jen hrají se slovy, obrazy a atmosférou nebo sdílejí hobití novinky. Vůbec nevím, co s tím. Všechny věci, které jsem dřív psala, jsou už moc osobní. A na nic jiného nedeníkového prostě nemůžu přijít, ať se snažím, jak chci.
Knížky... všechny už jsou moc osobní a nemůžu na ně napsat objektivní recenzi. (Vlastně můžu, ale nechci) A pak jsou knížky, které jsou zase zoufale neosobní... jako třeba antické komedie. :-)
Filmy - naposled jsem (dneska) viděla Dobu ledovou I. Jinak filmy spíš nestíhám nebo se dívám na ty staré dobré. A Vraždy v Midsomeru.

A jsem pořád ještě na gymnáziu. Půl roku. Je to zvláštní a po většinu času z toho mám upřímnou radost. Rozdíl, (srovnávám se ZŠ) který je tak propastný, že nedohlédnu na dno, je toto: baví mě to. Baví mě chemie, ačkoli mi zrovna dvakrát nejde. A pamatuju si z ní víc než z předmětů, které by mi teoreticky jít mohly (třeba ZSV). Víte, opravdu před svým profesorem smekám, protože dokázat něco takového za hlubokou poklonu fakt stojí. Zjistila jsem, že na té tisíckrát omílané větě "učíš se přece pro sebe, ne pro známky", asi doopravdy něco bude. :-) A tak jsem pořád ještě naprosto nadšená pro češtinu, angličtinu, dějepis a biologii. Už to zašlo tak daleko, že jsem si včera po hodině češtiny před profesorkou povzdechla, že bych ale chtěla být taky zkoušená, protože nemám komu vykládat svoje postřehy z Médey... (u ní zkoušení skutečně probíhá stylem, že před ní člověk sedí a povídá si s ní)
Už to zašlo tak daleko, že jsem se včera čtyři hodiny učila dějepis (tj, dělala si výpisky ze sedmistránkových výpisků svého profesora, hledala na netu, četla v učebnici, vypisovala z učebnice a sešitu a dávala to dohromady - ale nakonec jsem dostala jedničku:)) a den předtím se mi zdál nesmírně živý sen, že jsem zkoušená a vykládám cosi o stavbě a funkci zikkuratů a Ištařině bráně. Ale stejně mě to baví. Asi jsem si lepší školu přát nemohla. :-)

A byla jsem na Tolkienconu a slyšela Laega!

Už přilétá den nový...

1. ledna 2012 v 23:14 | Clarett |  Já Clarett
na křídlech zářivých. Nerada slavím začátek nového roku. Popravdě řečeno, kdyby se byl přešel jako každý jiný den, vůbec by mi to nevadilo. Možná bych si sedla u krbu a vzpomněla si na všechny ty krásný věci, co se staly. Podívala bych se na hvězdy, trošku vzdychla a šla spát.
Nu, sousedi ovšem uspořádali pařbu takového rázu, že se mi pod nohama občas chvěla podlaha (a potvrdilo se, co už jednou prohlásila jedna taková duše - že všechny písničky o Klárách jsou strašně otravný a hloupý - aspoň z těch mně známých). Na druhou stranu byli potom sousedi velmi hodní a ochotní to po půlnoci vypnout. :-)
Ale stejně většinou bojuju s divně cizími pocity to ráno 1.1., když se probudím a přitom tak strašně nechci. Pořád to jsem já, od včerejška se toho zase tolik nezměnilo, nic nebudu plánovat a nechci dělat žádná velká rozhodnutí (rozumějte, to ráno:)), večer si zase pustím Když padá sníh a podívám se na hvězdy a budu ráda, že nejsem na tomhle světě sama.
Pěkně se k tomu tahle písnička hodí. Snad neplácám hlouposti, je pozdě a hlavou se mi honí nějaké profáze a anafáze a trocha meiózy, Antigoné a pořád nevím, jestli mám Kreonta spíš ráda nebo ne. A jaké to asi je snažit se udržet na prázdném sudu, když prcháte ze sklepů elfího krále. :-)